Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A tak jsem běžel pražský maraton...

10. 05. 2017 17:28:12
Je to můj druhý maraton, pomyslím si. Vím, do čeho jdu, s čím se budu potýkat a zároveň si uvědomuji i skutečnost, že v příštích 300 minutách se může stát naprosto cokoliv.

Nedělal jsem si přehnané ambice. Měl jsem málo natrénováno, vlastně jsem přípravu přiostřil až 3 týdny před závodem a poslední víkend před ním jsem v horách trénoval jen dlouhodobou zátěž při náročných túrách s minimem odpočinku. Ovšem nikoliv v běžeckém tempu. Nedoufal jsem ve štěstí, spoléhal jsem na něj. Navíc od 22 km v Brdech (Běhej Lesy) mě podivně tahala achilovka při scházení schodů. Sečteno, podtrženo: věřil jsem v čas pod 4,5 hodiny, doufal jsem, že to přežiji ve zdraví – aniž si urvu šlachu, rozbiji koleno nebo omdlím.

Něco málo k samotnému maratonu:

Jedná se o královskou vytrvalostní běžeckou disciplínu a zároveň o nejdelší běžeckou atletickou disciplínu na 42,195 km (myslím, že delší je už jen rychlo-chůze – 50 km), jejíž kořeny sahají až do antického Řecka. Feidippides jako posel dobrých zpráv měl údajně doručit vzkaz v Athénách o vítězství vojsk, ale když přiběhl z Marathonu, zemřel se slovy: „Zvítězili jsme!“

Tato verze je několika významnými historiky opomínána a tak se ve skutečnosti neví, zdali se nejedná jen o dramatické přikrášlení historie. Jiné zdroje mluví o běžci s foneticky podobným jménem, který byl vyslán z bitvy u Marathonu do Sparty, aby požádal o vojenskou pomoc. Tento fakt sice také není potvrzen, navzdory tomu se ale konají každý rok závody v běhu na více než 240 km, nazvané Spartathlon.

Některé historické prameny dokonce přisuzují Feidippidovu smrt celkovému vyčerpání organizmu, zapříčiněnému během do Sparty a zpět a následným přeběhem do Athén.

Vzdálenost mezi Marathonem a Athénami je asi 38 km, přesto se v moderní historii sportu první sportovní výbor usnesl nad vzdáleností 39 km.

Běželo se poprvé v roce 1896 na vůbec prvních letních Olympijských hrách v Aténách. Čas vítěze tenkrát činil 2 h 58 min a pár sekund. V současné době drží rekord Keňan Dennis Kimetto s časem 2:02:57 a mezi ženami je to Britka Paula Radcliffová s časem 2:15:25.

Délka maratonu se měnila dle různých měřítek, ale v roce 1908, při olympiádě v Londýně, se vůbec poprvé použila vzdálenost 42 195 m. Došlo k tomu tak, že se závod běžel od terasy Windsorského zámku až ke Královské loži na stadionu v Londýně, což činilo právě tento počet metrů, a navíc to umožňovalo královské rodině sledovat v pohodlí celý závod, respektive jeho hlavní části.

Ženský maraton se běhá oficiálně teprve od Olympiády roku 1984. Na vině je jednoznačně nabubřelost a genderová nevyrovnanost ve sportovních komisích, kde si zasedající muži neuměli představit fyzicky tak zdatnou ženu, že by tuto disciplínu zvládla. Přesto se už roku 1918 objevila žena, který maraton uběhla v čase přes 5 hodin. Češka Miroslava Bínová zvládla maratonskou vzdálenost v Úpicích za 4 hod 35 min v roce 1952. Další a další ženy po celá desetiletí dokazovaly, že maraton zvládnou, přesto jejich výsledky pořadatelé ignorovali a prohlašovali za neoficiální.

Jednoznačnou českou legendou této disciplíny je Emil Zátopek, byť běhal hlavně 5 a 10 km. V maratonu však dosáhl na zlato a tato vytrvalostní disciplína mu natolik utkvěla v paměti, že prohlásil: Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“

Kdysi jsem na půlmaratonu poslouchal rozhovor s kardiologem Pirkem, který tvrdil, že pro průměrně trénované tělo je z hlediska kardioprotekce dobré běžet maraton maximálně 2x ročně. Dnes se od tohoto tvrzení upouští a tvrdí se, že dva ultramaratony ročně jsou tak akorát pro trénovaného jednotlivce.

Ultramaraton na rozdíl od maratonu nemá pevně dané hranice, a tak za ultramaratonce se může považovat kdokoliv, kdo uběhne více než 42195 m. Obyčejně se běhá 50 nebo 100 mil, u nás 50 či 100 km. Úzce jsou s tím spjaté i ultratrailové přechody hor, kde startujete kolem půlnoci a trmácíte se nocí do cíle, který může být vzdálený 60 – 120 km.

Podobnými závody se dnes snaží ještě více prosadit firma RockPoint, která pořádá své Horské výzvy pro turisty i běžce.

Asi nejtěžšími závody u nás je 5 beskydských vrcholů a Beskydská sedmička. Posledně jmenovaný závod pořádá Libor Uher. Údajně se svým převýšením rovná vertikále, kterou sám Uher a později i Radek Jaroš museli vystoupat z basecampu K2 až na vrchol.

Zdá se však, že hranice nemožného i možného se dále posouvají, a tak se můžeme radovat z českého multi-Ironmana Petra Vabrouška, který skončil celkově na 2. místě v závodě World Marathon Chalenge, kde se běží 7 maratonů v 7 dnech na 7 kontinentech (Antarktida, Jižní Amerika, Severní Amerika, Evropa, Afrika, Asie, Austrálie). Jeho průměrný čas byl kolem 3 hodin na maraton.

A právě Petra Vabrouška jsem potkal na svém šestnáctém kilometru, kterak v protisměru dobíhá svůj devětadvacátý. Chvíli jsme běželi proti sobě odděleni pouze kužely, proto mohu s klidným srdcem říct, že jsem startoval ve stejném závodě jako populární český triatlet a profesionální, extrémní sportovec.

Normálně by mě nenapadlo se tím chlubit, jelikož on startoval z první linie, kde viděl startérskou pistoli zblízka a já mezitím stál v davu amatérů pod Prašnou bránou v koridoru G. A to jsem měl reálně koridor L, ale startovat od Paládia se mi opravdu nechtělo, hlavně se tam nedalo ani protlačit. Už tak dost úzká Celetná byla ještě užší díky běžeckému hrazení, a tak jsem se na úzkých okrajích probojovával proti zaslepenému davu, který toužil spatřit start z ochozu, vystavěném na Staroměstském náměstí, dokud jsem (mnohem dřív) nepřelezl hrazení.

Pistole práskla prostřednictvím všudypřítomných reproduktorů a začalo to. Na start jsem šel/popobíhal 4 minuty, pak jsem to rozběhl tempem 5,20/km a doufal v půlmaraton pod 2 hodiny. Cesta nás vedla v podhradí a po Karlově mostě, různě se proplétala centrem, kde freneticky halasil dav. Potom nás to vlastními silami zavedlo do Libně, což sice byla nudná trasa, ale kompenzovaná roztleskávačkami v exponovaných místech. Následoval podruhé Staromák, ke kterému jsme se dostali přes Příkopy, takže první polovina závodu byla opravdu solidně našlápnutá, a to jak tempem, tak i fanoušky. Užíval jsem si to, bavilo mě to, tempo jsem neměl vůbec zlé a psychika odolávala jakýmkoliv chmurám.

Ale zdaleka nebyl konec.

Cesta dál vedla pod Nuselský most, ke Žlutým lázním a kamsi za Pivovar Smíchov. Tady, více než kde jinde, jsem ocenil občerstvovačky každé 3 km ve střídavé frekvenci voda, nápoje Gadorade + ovoce.

Půlmaraton jsem nedal pod 2 hodiny, protože začalo být ukrutné vedro a musel jsem si sundat spodní vrstvu, což mě zdrželo asi 4 minuty. Různě se mi motala do toho všeho sluchátka, kraťasy a náplasti na bradavkách, které byly tou dobou dávno natlačené kdesi v oblasti páteře.

V druhé půlce mě předběhl vodič (pacemaker – neplést si s Clooneyho Peacemakerem) s vlaječkou Maraton za 4 hodiny. Trochu mě to rozhodilo, ale byl jsem odhodlaný, že toho s časem 4:30 prostě nenechám projít.

Další kilometry se vlekly, bolest přibývala lineárně, stejně jako minuty potřebné ke zvládnutí jednoho kilometru. Docela to ale šlo. Měl jsem ten výkon opravdu postavený na psychice a nijak zvlášť jsem se nevzrušoval. Nakonec ale přišel propad - zeď. Čekal jsem to, přesto jsem nedokázal nijak reagovat. Prostě kilometr 35 to zlomil. Tempo ochablo, nohy mě začaly příšerně bolet a srdce se nedalo zklidnit. K tomu všemu jsme podruhé probíhali Libní, která je prostě jen nudná. Roztleskávačky se sice v tom horku více svlékly, ovšem v tomhle úseku mi to už bylo naprosto jedno.

Říká se, že tachykardie je způsobená nedostatkem draslíku a glukózy v krvi, a já si myslím, že přesně tyto dva stavy na mě seděly nejlépe. Naštěstí následovaly v rychlém sledu za sebou poslední občerstvovačky, kde jsem se snažil všechny potřebné živiny doplnit z toho, co bylo. Díky tomu jsem do cíle přiběhl relativně svěží a poslední 3 km jsem si dokonce tempo zlepšil.

Mezi kilometry 35 a 39 však byla krize nejhorší a psychika nejnalomenější. Krom všech útrap, jež souvisely s mou fyziologií, došlo k propadům i u jiných běžců, tudíž se kolem trasy začali kupit jako náhrobky jedinci s křečí nebo ti, co omdleli. Mohla to pro mě být pozitivní motivace, ale nebyla. V tom zuboženém stavu, kdy jsem nedokázal zklidnit srdce a dělalo se mi trochu na zvracení, jsem opravdu nevěděl, co se v následující vteřině stane. Jestli to se mnou šlehne, nebo naopak.

Naštěstí přišel druhý, kladný zlom a ulevilo se mi. Snad za to mohla blízkost cíle nebo celkové srovnání organizmu, nevím. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, bylo to sice už "jen" dva až tři kilometry, ale za tu dobu vás může převálcovat další vlna únavy, psychika, urvaná šlacha, parní válec nebo klidně teroristický útok.

Na trase jsem také viděl školu Miloše Škorpila v trikotech „Zaběhni maraton pod 4 hodiny s Milošem Škorpilem.“ A on s nimi opravdu běžel, bohužel jsem se díky energetickému propadu nezmohl na to, abych s běžeckým guru držel krok. Snad příště. Vím totiž, co musím natrénovat. Vytrvalost. Divné, že? Na maraton? Ale přiznejte se! Kdo z vás běhá v tréninku 30 km na jeden zátah? Já spíš ne, přesto jsem rychlost udržel v průměru na 10 km/h, čemuž sice profíci říkají jogging, ovšem já tomu říkám běh.

Pochopitelně mě potěšilo, když jsem předběhl v cíli dva Škorpilovy svěřence se svým bídným časem 4:17.

PIM2017 jsem si užil. Před rokem jsem běžel malý mělnický maraton, který byl spíše soukromým bojem, ale tady jsem měl prostě dojem, že v tom martyriu nejsem sám. Runczech to zorganizoval parádně. Od profilu tratě, přes občerstvení a traťové muzikanty, až po pamětní medaile. Jediné, co mě opravdu štve, jsou ceny. Když chci fotku, musím vysolit 20 euro, nebo si můžu stáhnout balíček všech fotek za 30 euro. Kdybych chtěl čas a jméno na medaili, zaplatím pár stovek korun. Triko závodu rozhodně není v ceně. Škoda. Kompenzace větrovou bundou, která se na vás chová stejně jako odpadkový pytel, je chabá.

Celkově jsem ale nadšený. Závod byl vskutku pestrý. Jasně, je to dáno i mým přístupem a taky tím, že jsem startovné dostal. S ohledem na počet běžců ale věřím, že nejsem jediný, komu se tento podnik líbí. Někdo by sice mohl být naštvaný za neustálý kontakt s lidmi, nebo že se běží moc dlouhé rovné úseky, ovšem je to maraton, a tak se nedá čekat, že to bude jen série technických zatáček a seběhů ve Zlaté uličce, na Jelení lávce nebo v roztomilém lesoparku. Jestli je mezi startujícími nějaký kverulant, je to jen jeho chyba. Každý rok totiž přibude 10 isíc lidí, kterých se může zeptat, jaké to bylo!?

Druhý den už odezněla bolest kolen, ale tu námahu jsem dospal až dnes. Celkově se cítím fyzicky lépe než po svém prvním maratonu. Nevím, čím to je, ale věřím tvrzení, že k maratonu se musí člověk proběhat. Takže je dost možné, že se mé časy a následky budou i nadále zlepšovat.

mějte se hezky

AD

Autor: Aleš Dvořák | středa 10.5.2017 17:28 | karma článku: 8.28 | přečteno: 164x

Další články blogera

Aleš Dvořák

Po stopách slavných severských detektivů

Troufám si říct, že pro Středoevropany je Skandinávie stále opředená mýty, tajemnem a troškou té mysteriózní polární noci, která probouzí ty nejniternější tužby.

19.5.2017 v 13:50 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 186 | Diskuse

Aleš Dvořák

Běhej Lesy - Brdy

Byl jsem upozorněn, že můj původní článek obsahuje reklamu a byl smazán, tak snad teď už to bude v pořádku. Jedná se o recenzi na běžecký závod Běhej Brdy s přidanou hodnotou :)

2.5.2017 v 8:29 | Karma článku: 7.77 | Přečteno: 108 | Diskuse

Aleš Dvořák

Běhej lesy Brdy

Podmanivá divočina Brd a stovky nadšených lidí obdařených spíše (ne)talentem běžet. https://behejlesy.cz

28.4.2017 v 17:22 | Karma článku: 4.80 | Přečteno: 113 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Jak Finiš zařídil finiš (z říše snů)

Byl to velký fotbalový den. Protože když se hraje finále poháru, je to pro část fanoušků velký fotbalový den. Tentokrát ale výsledek bytostně nezajímal příznivce pouze dvou, ale hned tří klubů.

26.5.2017 v 9:15 | Karma článku: 2.61 | Přečteno: 81 | Diskuse

Ladislav Dvořák

S českým hokejem to jde z kopce. Opravdu?

V posledních několika dnech se o tom hodně píše, ztrácíme pozice, český hokej zažívá dobu temna, příští rok budeme hrát o sestup....

24.5.2017 v 15:03 | Karma článku: 12.22 | Přečteno: 743 | Diskuse

Daniel Barták

Specialisté kontra desetibojaři. Do klece se už nedá jen odskočit!

Porovnávání stylů stálo u vzniku dnešního MMA. Ze začátku, když se tomu ještě říkalo Vale Tudo, zápasili proti sobě zástupci Karate, Juda, Kick boxu, Brazilského jiu-jitsu a tak dále a tak dále.

24.5.2017 v 7:07 | Karma článku: 9.02 | Přečteno: 232 | Diskuse

Stisk

Živím se triatlonem a žiji si tak svůj sen, říká nejlepší český Ironman Vabroušek

Ironman je nejdelší triatlonovou disciplínou, které v České republice už řadu let kraluje jediný muž. Petru Vabrouškovi bude letos čtyřicet čtyři a v soutěžích už dvě dekády nepřestává triumfovat.

23.5.2017 v 15:45 | Karma článku: 6.64 | Přečteno: 141 | Diskuse

Josef Nožička

Pět let bez medaile, aneb proč nám hokejový svět stále utíká?

Mistrovství světa v hokeji, které letos společně pořádaly Německo a Francie, je minulostí. A čeští hokejisté se z něj opět vrací bez medaile.

21.5.2017 v 20:10 | Karma článku: 27.91 | Přečteno: 1314 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 7.80 Průměrná čtenost 507
Možná snílek a dobrodruh. Mám rád všechno nevšední a nesnáším pasivní přístup. Osobně věřím, že blog nemá sloužit k ovlivňování mas, ale k pobavení a načrtnutí jiného úhlu pohledu.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.